Škrty u stavebního spoření, riziko pro úspory energií

Vláda potřebuje krátit státní výdaje. Experti z Národní ekonomické rady vlády i ministr financí v této souvislosti mluví o zrušení státní podpory stavebního spoření. To dnes využívá 3,3 milionu obyvatel Česka. Stát by ale tímto krokem zároveň výrazně omezil možnost obyvatel získávat úvěry na energeticky úsporná opatření, jako jsou fotovoltaika a tepelná čerpadla.

Stavební spoření začalo v České republice fungovat právě před třiceti lety, na jaře 1993. Hned v prvním roce si jej zřídilo 220 tisíc lidí, dnes si se státní podporou spoří přibližně 3,3 milionu obyvatel. Velmi oblíbené je stavební spoření pro děti, takových smluv je přibližně sedm set tisíc. Na podporu stavebního spoření dnes státní pokladna vynakládá přibližně čtyři miliardy korun ročně – v závislosti na aktuálním počtu spořících. Poslední údaje za rok 2021 vyčíslují státní podporu na 4,2 miliardy korun.

Členové Národní ekonomické rady vlády (NERV) zařadili zrušení této podpory mezi možné úsporné kroky, které by měly snižovat obrovský deficit státních financí, jejž vláda Petra Fialy zčásti zdědila po kabinetu Andreje Babiše a který dále prohlubují náklady spojené s válkou na Ukrajině, kterou již loni v únoru rozpoutal Vladimir Putin.

„Téměř okamžitě lze zrušit státní podporu stavebního spoření, která má v České republice sice téměř třicetiletou tradici, ovšem vznikala ve zcela jiné situaci nedostatku úspor, neexistence hypoték a celkového nedostatku dlouhodobých vkladů (a kapitálu). Postupem času se z tohoto produktu stalo pouze státem dotované běžné spoření pro některé, jež je však financováno z kapes všech daňových poplatníků,“ píše se v doporučení NERV pro vládu.
Reklama

Podobně se k rušení státní podpory stavebního spoření staví i ministr financí Zbyněk Stanjura. Říká, že podpora neplní svůj účel a že existují oblasti, kde by bylo využití peněz daňových poplatníků užitečnější. Proto vláda uvažuje o tom, zda státní podporu u stávajících smluv o stavebním spoření nesnížit a do budoucna ji úplně nezrušit.

Tento krok, který by ušetřil státu výdaje, však může mít i nezamýšlené negativní dopady, zejména pro energetické úspory domácností.

Desítky miliard ročně

Státní podpora v současné době smí činit maximálně dva tisíce korun za rok pro jednoho účastníka stavebního spoření. Vypočítává se jako deset procent z naspořené částky za rok, optimální tedy je, pokud si člověk uloží do stavebního spoření alespoň dvacet tisíc korun ročně, právě tak dosáhne na maximální výši podpory ze strany státu.

Podle ministra financí Stanjury státní příspěvek na stavební spoření nepředstavuje v rozpočtech domácností podstatnou položku. „Když máte inflaci jako loni, ty dva tisíce už nehrají roli,“ řekl Stanjura na počátku února serveru Seznam Zprávy.

Státní podpora je vázána na osobu, to znamená, že ji každý může dostat pouze jednou bez ohledu na to, kolik smluv o stavebním spoření by měl. Podpora není nijak omezena věkem, náleží tedy i dětem, což řada rodin ráda využívá. Výjimkou tedy není ani situace, kdy má čtyřčlenná rodina čtyři stavební spoření.

Celkem si lidé do stavebního spoření ukládají padesát až šedesát miliard korun ročně. Standardní, nejčastěji využívaná, délka jednoho spořicího cyklu je šest let, což je také minimální doba pro získání státní podpory na jednu smlouvu. Po jejím uplynutí mohou lidé buď pokračovat ve spoření, nebo uzavřít smlouvu novou a podporu v obou případech čerpat dále.

Miliony střadatelů

Jedním z hlavních důvodů pro vznik stavebního spoření v České republice před třiceti lety byla podpora spoření obyvatelstva. Převzali jsme a mírně upravili systém, jehož počátky sahají až do konce 18. století, kdy v anglickém Birminghamu vznikla Building Society, která shromažďovala prostředky a pak z nich poskytovala úvěry na bydlení. Masivně se stavební spoření rozšířilo zejména v poválečném Německu ve druhé polovině minulého století.

Původní český záměr se vydařil, stavební spoření získalo velkou popularitu a ke spoření přivedlo nejprve statisíce a později miliony obyvatel Česka. Dodnes se řadí k nejčastěji využívaným formám spoření. Vzhledem k tomu, že lze na maximální státní podporu dosáhnout už při úložce 1 670 korun měsíčně, je to nástroj, díky kterému mohou své úspory významně zhodnocovat i lidé a rodiny bez nadprůměrných příjmů.

V průběhu let se nicméně objevily nové možnosti, jak mohou lidé konzervativně spořit, byť většinou s menším výnosem, než kterého dosáhnou klienti stavebních spořitelen při optimální úložce dvacet tisíc ročně.

V tomto směru může být argument NERV platný, lidé určitě mají k dispozici i jiné nástroje – od spořicích účtů až po pravidelné investování prostřednictvím fon­dů.

Velmi důležitým prvkem, který je třeba brát v potaz, však není ani tak samotné ukládání a zhodnocování peněz, ale především úvěry ze stavebního spoření.

Unikátní úvěrové podmínky

Úvěry ze stavebního spoření mohou být poskytovány výlučně na účely související s bydlením. V tom je rozdíl proti spoření, u kterého si v případě našetření cílové částky může peníze vybrat a není nijak omezen v tom, co si za ně pořídí. U úvěrů je to však jinak, jejich účel stanovuje stát prostřednictvím zákona o stavebním spoření, a lze je tak využít pouze na účely spojené s bydlením.

„Tyto úvěry mají dlouhou splatnost a nejsou zajištěny zástavním právem k nemovitosti. Žádný jiný podobný typ úvěrů na trhu není. Jsou zde hypotéky, u kterých se ručí nemovitostí, nebo spotřebitelské úvěry, které ale zase mají kratší splatnost,“ připomíná Libor Vošický, předseda Asociace českých stavebních spořitelen a zároveň šéf Stavební spořitelny ČS, známé také jako „Buřinka“.

Podle Vošického se právě díky výhodným podmínkám hodí úvěry ze stavebního spoření na rekonstrukce nebo na pořízení fotovoltaiky a tepelného čerpadla, které mohou domácnostem přinášet velmi významné energetické, a tím pádem i finanční úspory.

Obvyklá pořizovací cena fotovoltaiky a tepelného čerpadla je podle Libora Vošického přibližně osm set tisíc korun, přičemž až tři sta tisíc lze získat na státních dotacích. Pořád zde ale zbývá zhruba pět set tisíc korun, které musejí domácnosti doplatit. Pokud tyto prostředky nemají, musejí si je někde vypůjčit a úvěry od stavebních spořitelen nabízejí velmi zajímavé podmínky. Pro žádost o úvěr není třeba, aby měl člověk sám stavební spoření, pokud jej ovšem nejméně dva roky platí, má pro úvěr výhodnější podmínky.

Celkem stavební spořitelny poskytnou ročně úvěry přibližně za šedesát miliard korun. Souhrnná částka úvěrů od stavebních spořitelen nyní činí asi 350 miliard korun. Příjemci těchto úvěrů jsou rovnoměrně rozptýleni po celé republice, nadprůměrný výskyt je podle Libora Vošického v místech s velkým procentem rodinných domů, což jsou střední Čechy a Morava.

Klíč k úsporám energií

Úvěry ze stavebního spoření mohou hrát klíčovou roli při energetických úsporách v domácnostech. Ukazuje to analýza ekonoma Miroslava Zámečníka vypracovaná pro Českou bankovní asociaci.

V Česku je cekem 4 482 000 bytových jednotek, z toho připadá 2 550 000 na byty v bytových domech a 1 932 000 na rodinné domy. Dohromady se bytový fond podílí na celkové spotřebě energie přibližně třiceti procenty. Data z roku 2020, ze kterých analýza Miroslava Zámečníka čerpá, ukazují, že domácnosti spotřebovaly 83 132 GWh. Tři čtvrtiny z této spotřeby tvoří energie potřebné na vytápění.
Reklama

Přestože se v Česku již léta zatepluje a lidé stále častěji využívají fotovoltaiku, tepelná čerpadla a další úsporná opatření, velká část obytných budov na svou energetickou renovaci stále čeká. Platí to pro více než 75 procent rodinných domů a více než 60 procent bytů, jež jsou součástí bytových domů.

Ministerstvo průmyslu a obchodu říká, že pro dosažení rozumného posunu k lepšímu je potřeba energeticky renovovat alespoň tři procenta bytového fondu ročně. Miroslav Zámečník pak vypočítává, že náklady na takové renovace vyjdou na šedesát miliard ročně. Studie pozitivně hodnotí kroky, které stát v této oblasti dělá, nicméně celkový součet peněz do renovací dnes činí 19 miliard ročně, a tím pádem více než čtyřicet miliard ročně schází.

Proto Zámečník navrhuje využít právě úvěry ze stavebního spoření, které už dnes řada lidí k energeticky úsporným investicím využívá a tento trend v současné energetické krizi rychle posiluje. Zdůrazňuje přitom pákový efekt, kdy stát vloží ročně přibližně 4,2 miliardy do podpory stavebního spoření a na tuto podporu se nabalí násobně větší množství peněz střadatelů, takže stavební spořitelny mohou ročně poskytnout úvěry na zlepšení bydlení v už zmíněné výši šedesát miliard ročně.

Právě v tom spočívá ten největší efekt současného modelu podpory stavebního spoření. Stát vydá ročně přibližně čtyři miliardy, ale získá tím dalších až šedesát miliard od střadatelů. A stavební spořitelny pak celých těch šedesát miliard půjčí lidem na bytové účely. Pro stát je tento systém výhodný zejména v tom, že se do modernizace bytů i energeticky úsporných opatření dostane násobně více peněz, než je částka na podporu stavebního spoření.

Pokud státní podpora zmizí, lidé nebudou mít důvod ukládat peníze do stavebních spořitelen, a ty tak nebudou mít z čeho půjčovat. Domácnosti tím přijdou o výhodnou možnost, z čeho energeticky úsporné kroky zafinancovat.

Úspory od první chvíle

Analýza Miroslava Zámečníka uvádí také konkrétní výpočet toho, jak se domácnostem financování přes stavební spořitelny vyplatí. Měsíční splátka půlmilionového úvěru, který je na fotovoltaiku a tepelné čerpadlo třeba, zatíží rozpočet domácnosti částkou 3 175 korun. To platí při sazbě pět procent, splatnosti dvacet let bez zajištění nemovitostí a po započtení daňového zvýhodnění úroků – tedy při podmínkách běžně používaných stavebními spořitelnami.

Úspora na energiích bude podle studie v průměru činit přes 3 700 korun na domácnost (a to ještě v cenách roku 2021, dnes jsou vyšší). Lidem se tak začne investice do úsporných zařízení vyplácet hned po jejich instalaci. Tím pádem by neměla být nouze o motivaci domácností přistoupit k investici do úspor opřené o kombinaci dotace a úvěru od stavební spořitelny. Jednoduchým výpočtem zjistí, že i kdyby ušetřili jen pět set korun měsíčně, za dvacet let to bude činit sto dvacet tisíc korun.

Ovšem právě okamžitá úspora je tím, co takový způsob financování činí atraktivní i pro domácnosti s nižšími příjmy. Kouzlo je právě v oné dlouhé splatnosti, díky které jsou měsíční splátky nižší. Běžné bankovní úvěry se neposkytují na tak dlouhou dobu, většinou je maximum deset let. A protože je kratší doba splácení, je logicky vyšší i měsíční splátka. Ta by při stejném půlmilionovém úvěru a stejné úrokové sazbě pěti procent činila podle výpočtů Miroslava Zámečníka 6 300 korun. To znamená, že by rodiny nejprve platily o dost více, než by ušetřily za energie, a teprve za deset let, po splacení úvěru, by jim začaly naskakovat významné úspory. Tento postup však může být významnou finanční nebo psychologickou překážkou.

Bez podpory, bez peněz

Aby mohly stavební spořitelny poskytovat úvěry na investice spojené s bydlením, včetně stále populárnějších energetických úspor, musejí mít peníze od svých vkladatelů. Právě tyto prostředky samozřejmě tvoří drtivou většinu kapitálu, který pak stavební spořitelny půjčují na bytové účely.

„Státní podpora je klíčovým motivačním prvkem, proč lidé peníze na stavební spoření dávají. O tom není nejmenších pochyb,“ říká Libor Vošický, šéf Stavební spořitelny České spořitelny (SSČS). Dva tisíce korun ročně sice mohou pro někoho působit jako relativně malá pobídka, ale pokud se tato částka vztáhne k vloženým dvaceti tisícům za rok, je to velmi dobré zhodnocení, a navíc se stoprocentní jistotou.

Co by se stalo, pokud by stát podporu stavebního spoření skutečně škrtnul? „Ještě šest let by postupně s nějakou státní podporou dobíhaly smlouvy všech klientů, kteří je uzavřeli před případným zrušením podpory. Počet nových střadatelů by však byl bez podpory zcela jistě menší, a to velmi výrazně,“ říká Libor Vošický, který stojí v čele asociace všech tuzemských stavebních spořitelen. A s nižším počtem střadatelů by se také dramaticky zmenšil objem prostředků, které by mohly stavební spořitelny půjčovat. To by pak znamenalo, že se pro řadu lidí stanou investice do zlepšování bydlení – a nemusí se jednat jen o solární panely a čerpadla, ale také třeba o přeměny nevyhovujících bytů do obyvatelného stavu – méně dostupné, či dokonce zcela nedostupné.

Navíc je zde ještě jedna okolnost. Ve chvíli, kdy by stát přestal poskytovat podporu stavebnímu spoření, nemohl by také soukromým subjektům ukládat povinnost půjčovat výhradně na státem vymezené účely, tedy v tomto případě na bydlení a třeba právě na energetické úspory. Důvod je jednoduchý: když stát nevkládá do soukromých subjektů státní peníze, nemůže jim určovat, jak mají podnikat a na co mají půjčovat.

Stavební spořitelny by se tak ocitly ve stejném postavení jako klasické banky, se kterými by se možná časem také sloučily. „Stát by tak přišel o velmi cenný nástroj, díky kterému může mít vliv na to, kam a za jakých podmínek zamíří každý rok desítky miliard korun ze soukromých zdrojů,“ říká Libor Vošický.

Komplexní problém

Zrušení státního příspěvku na stavební spoření tak představuje komplikovanější otázku, než se může na první pohled zdát. Ony „nepodstatné dva tisíce“, o kterých hovořil ministr financí Zbyněk Stanjura, mají totiž docela široký dopad.

Diskuse o rušení státní podpory stavebního spoření by tak měla obsahovat hned několik prvků najednou. Vedle účetní úspory státu ve výši čtyř až pěti miliard ročně bude ve hře i aspekt energeticko-ekologický s významným vlivem na spotřebu energií v domácnostech. Velmi podstatný bude také rozměr politický: zda je dobré rušit něco, co se těší přízni zhruba třetiny obyvatelstva. A konečně je zde i otázka taktiky a strategie – jestli se má stát zbavovat všeobecně akceptovaného nástroje, kterým může podporovat a formovat energeticky úsporné chování domácností. Toho by mohl dosáhnout i jinými kroky, například výrazným navýšením dotací do této oblasti. Což by ale možná stálo výrazně víc, než kolik připadá na státní podporu stavebního spoření.

Autor: Robert Čásenský