Vladimír Staňura: Nejlepší zajištění na stáří nabízejí stavební spořitelny, ne penzijní fondy
ČR 1. června (finmag.cz) – „Co je pro člověka důležitější – když má nějaké přilepšení k důchodu, nebo vlastní střechu nad hlavou? Dobrý důchod je samozřejmě taky důležitý, ale v diskuzích o zajišťování na stáří se zapomíná, že základ by měl být ve vlastním bydlení,“ říká v našem rozhovoru nový šéf Asociace českých stavebních spořitelen Vladimír Staňura.
Každý měsíc posílat peníze do stavební spořitelny, dostávat státní podporu a dopředu znát úrokové sazby. Po šesti letech si zhodnocené úspory vybrat nebo si o nějaký ten rok dřív vzít úvěr na bydlení. Princip stavebního spoření konzervativním Čechům sedí. Svědčí o tom i statistiky Ministerstva financí, podle kterých bylo ke konci loňského roku v České republice vedeno přes čtyři miliony smluv o stavebním spoření. Ještě před rokem měl přitom tento produkt namále. Nečasova vláda se totiž snažila prosadit novelu zákona, která měla přinést nejen zavedení účelovosti na státní podporu, ale také otevření trhu běžným bankám. „Argumentace vlády byla taková, že se v systému zvýší konkurence, což mu prý jen prospěje. Já jsem ale přesvědčený, že je to scestná myšlenka, která v praxi nemůže fungovat. Nešlo by totiž o zvýšení konkurence, ale o nastavení nerovných podmínek na trhu. To by se brzy obrátilo proti produktu jako takovému a ve finále i proti klientům, kteří ho mají sjednaný,“ zlobí se v úvodu našeho rozhovoru Vladimír Staňura, který již 11 let stojí v čele jedničky trhu Českomoravské stavební spořitelny a od letošního února je i předsedou Asociace českých stavebních spořitelen.
Novému šéfovi branže stavebního spoření se nelíbí ani to, když se v médiích hovoří o státní podpoře jako o zbytečných veřejných výdajích, které beztak nejsou vynaloženy na bydlení. „Rád bych zapracoval na tom, aby se image stavebního spoření ještě víc zlepšila. Lidi mají tenhle produkt rádi, ale v posledních letech se hodně psalo o tom, že není potřebný. Mohli jsme se tak dočíst třeba to, že státní podpora ze stavebního spoření se většinou využívá na nákup asijské elektroniky. Tohle mě vážně zvedlo ze židle. Máme studie a statistiky, které jasně dokazují, že to není pravda.“ Aktuálně prý nehrozí, že by se státní příspěvek měl ještě snižovat nebo že by se v parlamentu opět začalo uvažovat o otevření trhu. Stavební spořitelny se tak zřejmě po několika letech napětí dočkají vytouženého klidu.
Ještě nedávno to vypadalo, že stavební spoření zažije kvůli
otevření trhu běžným bankám pořádné zemětřesení. Připravovaná
novela zákona ale nakonec skončila u ledu. Jak se dnes stavebním
spořitelnám dýchá?
Díky tomu, že k otevření trhu nedošlo, se nám dýchá mnohem lépe.
Úleva to ovšem není jenom pro nás, ale i pro samotné klienty. Řada
z nich byla totiž v posledních letech hodně nejistá. Nevěděli, co
všechno se bude v systému stavebního spoření měnit, a my jsme jim nemohli
jasně odpovědět, protože to záleželo na poslancích, kteří si dávali
načas. Když jsme byli konečně schopní potvrdit, že se pokračuje za
stejných podmínek, tak se to okamžitě projevilo v nárůstu nových smluv.
Skvělé je i to, že se do systému vracejí klienti, kterým dřív stavební
spoření skončilo a kteří si nebyli jistí dalším vývojem a vyčkávali,
jak se situace vyvrbí.
O tom, že by i běžné banky mohly uzavírat smlouvy
o stavebním spoření, ale na rozdíl od stavebních spořitelen by byly
zvýhodněny, protože by nemusely vracet vklady klientů zpět do systému, se
v posledních dvou letech bouřlivě diskutovalo. Kdyby k tomu skutečně
došlo, co by to podle vás v praxi přineslo?
Názory, jak by to při otevření trhu mohlo skončit, se různí. Řeknu
vám pesimistický a optimistický scénář. Pravda je dost možná někde
uprostřed. Pesimistický scénář byl takový, že stavební spoření začnou
nabízet i běžné banky, které ale budou využívat státní podporu
především k tomu, aby přilákaly nové klienty pro své další produkty.
Stát by si později řekl, že banky státní podporu zneužívají, takže
tyto příspěvky nemají žádné opodstatnění a můžou se klidně zrušit.
K něčemu takovému by samozřejmě nedošlo hned, ale třeba až za pět nebo
deset let, když by se ukázalo, že otevřený systém stavebního spoření
nefunguje dobře.
Podle optimistického scénáře by se naopak zas tak moc nestalo. Trh je tady
totiž hodně saturovaný. V tuhle chvíli je v Česku něco přes čtyři
miliony smluv o stavebním spoření, což podle mě odpovídá situaci na
trhu. I když dnes po určitém období stagnace počet nově uzavřených
smluv zase stoupá, tak si nemyslím, že by tu bylo nějak moc prostoru
k tomu, aby přišli noví hráči a strhli na sebe výraznější
podíl trhu.
Proč se tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek snažil tuto
změnu tak vehementně prosadit?
I když stavební spoření leželo panu Kalouskovi celkem dost
v žaludku, myšlenka otevřít trh se zrodila v České národní bance.
Její zástupci jsou hodně liberálně orientovaní a věří, že když bude
na trhu víc konkurence, tak to bude jenom dobře. Na celý problém se ale
nedívají dostatečně komplexně. Už dlouho na tohle téma vedu s lidmi
z centrální banky diskuze a byl bych rád, kdyby se mi je podařilo
přesvědčit, že tenhle nápad je nesmyslný. Systém by se měl konečně
stabilizovat. Lidé zČeské národní banky si musí uvědomit, jak je
stavební spoření pro českou ekonomiku důležité. Šestnáct procent aktiv
domácností je ve stavebních spořitelnách. Dvacet pět procent vkladů
domácností putuje do stavebních spořitelen. To má přece nějakou váhu,
ne? Problém je ale vtom, že nás někteří ekonomové házejí do jednoho
pytle s hypotečními úvěry. To je hrozná chyba, my jsme úplně jiný
produkt. K nám musí klient přijít, začít pravidelně spořit, naučit se
plánovat a až po letech si vezme úvěr. Je to přece úplně jiná filozofie,
než když přijde do banky a vezme si hypotéku.
Občas se můžeme setkat i s názory, že by měl stát podporu
u stavebního spoření úplně zrušit. Zbytečně se tak prý utrácí
miliardy, které by byly potřebnější jinde…
To je nesmysl. Navíc už pro stát nejsme z hlediska státní podpory
taková zátěž jako dřív. Vletech 2006 a 2007 vyplácel stát na stavební
spoření kolem šestnácti miliard. Dnes je to jen pět miliard, takže méně
než třetina. Dříve byl státní příspěvek čtyři a půl tisíce, dnes
jen dva. Je potřeba si uvědomit, že na penzijní připojištění stát
dává mnohem víc. Paradoxní je, že nejlepší zajištění na stáří jsme
my, a ne penzijní fondy. Co je pro člověka důležitější – když má
nějaké přilepšení k důchodu, nebo vlastní střechu nad hlavou? Dobrý
důchod je samozřejmě taky důležitý, ale v mnoha diskuzích
o zajišťování na stáří se zapomíná na to, že základ by měl být ve
vlastním bydlení.
Takže už podle vás nehrozí, že by se státní podpora ještě
víc snižovala?
Jsem přesvědčený o tom, že ne. Dva tisíce jsou totiž už hraniční.
Podpora by měla mít motivační roli, aby si lidé šest let odkládali
peníze nebo si brali úvěry na vlastní bydlení. Když ale bude stát tuhle
motivaci stále snižovat, tak to bude kontraproduktivní. Je přece i vjeho
zájmu, aby se lidé lépe zajišťovali.
A co další změny, se kterými počítal návrh novely zákona
o stavebním spoření? Není zavedení účelovosti jen otázkou
času?
Až to přijde, budeme na to připraveni. Účelovost by mohla být
pozitivní vtom, že se může rozšířit třeba na penzijní spoření,
zdravotní účely nebo vzdělávání. Určitě by pak bylo aktuální i to,
aby se zrevidovalo, na co všechno se účelovost vztahuje. Dnes je to totiž
u úvěrů ze stavebního spoření poměrně přísné. Případné
rozšíření by bylo určitě na místě.
Na druhou stranu je teď pro stavební spořitelny snaha o zavedení
účelovosti problematická. Musel by se totiž novelizovat zákon a někdo by
mohl chtít přidat přílepek, který by přinesl zase nějaké nesmysly, jako
bylo třeba otevření trhu. Už jsme si užili dlouhou dobu nejistoty, teď
bychom měli radši stabilitu. Ať nás poslanci nechají v klidu pracovat,
nedělají zbytečné změny a my budeme Čechům dál pomáhat s odpovědným
finančním plánovaním, zajišťováním vlastního bydlení a
zkvalitňováním bytového fondu.
Zmiňoval jste rozšíření účelovosti na spoření na stáří.
V původním vládním návrhu bylo, že by se do třetího pilíře
penzijního systému nepřesouvala ze stavebního spoření jen státní
podpora, ale celá naspoření částka. To by ale možná řadu klientů
odradilo, nemyslíte? A jak by vlastně podle vás mělo propojení stavebního
spoření a třetího pilíře technicky vypadat?
Myšlenka takového propojení vznikla v době, kdy se měla zavádět
účelovost. Říkali jsme si, že když si lidé na stáří spoří ve
stavebních spořitelnách a také v penzijních fondech, tak proč to zkrátka
nějakým způsobem nepropojit, jako to udělali například v Německu. Naše
myšlenka byla taková, že by si u nás člověk spořil do šedesáti a potom
by peníze investoval do bydlení nebo je převedl do penzijního fondu, který
by mu pak z toho vyplácel pravidelné dávky. Technicky to ale nebylo
dotažené do úplného konce. Dnes, když není zavedení účelovosti na
pořadu dne, se tím už nezabýváme.
Celý rozhovor si můžete přečíst zde.